Portland a loď

 28.8.2012 jsme se opět vypravili do Portlandu, jak jinak než na loď. Ericson 37 – opravdu jsme si tu loď strašně zamilovali. Po dlouhém řízení a noci v motelu jsme konečně byli na lodi. Já ji krásně umyla a dala trochu do pořádku, aby se nám druhý den krásně plachtilo a vyzkoušelo, co vše ta kráska umí a zvládá. První noc na lodi jsme také zvládli dobře, bez zlých snů, s nadšením do druhého dne.

 No a jak to tak bývá, druhý den probíhal úplně jinak. Na loď dorazil prodejce s další členem posádky, kapitánem, jak tomu předpisy přikazují. Ještě jsme ani nestačili začít s přípravami k vyplutí a kapitán už řval. No, asi paní byla dosti nervózní a zvýšený hlas ji pomáhal uvolnit špatnou energii. Jenže k vyplutí ani nedošlo, plachetnice sice nastartovala, ale řadění nebylo dotažené a teplota oleje byla níž a níž.  Kapitán prohlásil, že tohle si na triko nebere, a tak se nic nedělo.  Nepříjemná situace pokračovala. Celé to asi ani rozebírat nebudu, ale stálo to spoustu energie. Po tom všem jsme se rozhodli, že jdeme od toho. Loď jsme odřekli, vypravili se do kina a snažili si užít večer. Jenže, prodejce zavolal, ať majiteli navrhneme nižší cenu. A tak to vše začalo nanovo. Já už jsem se pomalu ale jistě začala cítit zoufale, naštvaně a vyčerpaně. Takže, jsme opět na lodi, konzultace s mechanikem, kontrola motoru, nějaké opravy a úpravy. Po dalších dvou dnech čekání a zevlování v okolí – měli prázdniny. Jsme se s prodejcem, už bez dalšího člena – kapitána vypravili na vodu, na řeku.  Vše probíhalo v klidu a pohodě, podeplutí mostu, zaparkování v doku a šup na mašinu, která nás vytáhne z vody.  To vše také proběhlo v pořádku. Jenže jak začali lodičku oplachovat, trup ukazoval svoji tvář hůř a hůř. Po celém dně lodi byly – puchýře. Malé, větší i velké bubliny odlupující se barvy. K tomu nějaké praskliny na kýlu.  Lodní mechanik řekl, že zas takový problém to není, že kýl neztratíme a loď to nepotopí. Ale naše pocity už byly na hraně, i tak nějak pořád jsme doufali. Po kontrole jsme zas hupli do vody a těšili se, jak si vyzkoušíme plachtění. Vše bylo připraveno, zařadili jsme neutrál, vytáhli plachtu na přídi. V tu samou chvíli jsem uslyšela… FUCK.. Podívala jsem se na Jamese a čekala.  Jak to popsat, jelikož olej opět nedržel teplotu, motor by to nepobral a my bychom se také nemuseli dostat zpět do doku. Stáhli jsme plachtu i ocasy a vrátili se do přístaviště totálně vyčerpaní, hlavně psychicky. Zaparkováno, přivázáno. I prodejce poznal, že se nejedná o nějakou maličkost. Plachetnice s motorem – bez motoru? Tu nemůžeme doplachtit do San Franciska. Jediná možnost byla posadit ji na nákladní auto a dopravit po suchu. Ale té práce, energie, času a peněz. Vážně tohle chceme podniknout!?!? Zvažovali jsme to vše ze všech stran, úhlů, pohledů a přání.  Po pár hodinách, jídle a pivku jsme se rozhodli, že vážně do toho nepůjdeme. Prodejce Shery to pochopila a soucítila s námi. I ji to stálo energii a čas. Zapakovali jsme věci, odevzdali klíče a vyrazili zpět domů. Smutní, ale zároveň spokojení, že padlo rozhodnutí na 100%. Ale, nic není stoprocentní, a jak tomu bývá, načasování je vždy perfektní. Blížili jsme se k milovanému  Frisku, centrum se tyčilo nad zálivem a mlha začala pohlcovat most. Přejeli jsme Golden gate brige a k domovu nám zbývalo tak 15 minut jízdy.  Já už se viděla se sprše, na gauči, hezky doma v teploučku. V tu chvíli zazvonil telefon a mně bylo vše jasné. Volala Shery. Ať navrhneme další nabídku, která bude zahrnovat doručení lodi z Portlandu do San Franciska a opravy, popřípadě nový motor.  Já myslela, že mě v ten okamžik klepne. Hrůůůůza!!!!!!!!  Loď je úžasná, vyhovuje nám, vzhledově i velikostně. Ale pořád jsem měla v hlavě jedno velké ale.   Vše mi už bylo jedno, ať to dopadne jakkoli, hlavně ať už je tomu konec. Tím jsem Jamesovi zrovna nepomohla. Další zvažování a propočítávání.  Už snad ani nešlo o finance, ale té práce, energie a času, pořád dokola dokolečka.  Po dni a noci, nějaké té výměně názorů padlo rozhodnutí.  Loď se nekupuje, hotovo-finito!  Vážně!?!? Na jak dlouho platí toto rozhodnutí? Vážně, to takhle chceme? 

  Dnes 18. 9. 2012, rozhodnutí nezměněno a Mexiko se pomalu ale jistě blíží.

 Když jsme vytáhli loď do suchého doku, na kontrolu trupu, měla jsem chvíli čas, než umyjí loď.  Malý prostor pro nudu. Ale vedle mě na hromadě prken se odehrávala malá velká show. Rychle jsem popadla foťák, přepnula na makro a už modelka pózovala. Kudlanka Nábožná si tam číhala na svačinku, chudák brouček. Ale Kudlanka byla jak z Metrixu. První koukala jako by se nic nedělo, pomalinku se shýbala, já ani v ten první okamžik toho broučka neviděla. Najednou zaujala číhající pozici. A než jsem se nadála, v broučkovi měla zapíchnuté obě přední končetiny a už si ho rvala do chřtánu.  A jak se pak nakrucovala a čistila si zabijácké hroty. No říkala jsem si, ještě že ona je tak malá a já tak velká!!!!  A víte, jak se kudlanky rozmnožují? Je to masakr!!!! Pro mužskou část…