Jak to vše začalo

 

Už je tomu asi tak 15 let, co Olča poprvé odletěla do Kanady. V té době sem o ničem takovém neměla ani tušení. To jsem se loučila s panenkami a puberta se stávala mým novým já. 

            O několik let později, když už mě opustila i ta puberta a někteří přáteli odletěli za poznáním světa, mě to nikdy zrovna moc nelákalo. Chtěla jsem být na blízku rodině a kamarádům.  Ve skrytu duše jsem se prostě jen bála opustit staré dobře zajeté koleje a vrhnout se do něčeho nového. Znáte to ne?  Cizí lidí, cizí jazyky, jiná kultura. Ztratím se a už se nikdy nebudu moci vrátit. Nebo, letadlo spadne, někdo mě zastřelí nebo unese. Všechny takové ty hororové představy, které se přece v teple domova stát nemohou.  To je někomu z vám určitě také povědomé.  

        Ale protože, vždycky je tu nějaké ale. Asi už to začalo daleko, daleko dříve, jen jsem si to nechtěla připustit. Někdy po oslavách Nového roku 2011, kdy jsem tak přemýšlela o životě. Že ještě nejsem tak stará, abych se usadila a splácela hypotéku, řešila složenky a obstarávala rodinu. Vysela jsem na Skypu s Olčou a poslouchala jsem, jak mi říká, abych vážně přiletěla, dokud tu šanci mám. No a tak jsme si řekli ano. Když tak zpětně zavzpomínám, vše to šlo vážně jak po másle. V dnešní době internetu, Skypu, skenování a tištění vše hezky doma, za stolem, v ruce s čajíčkem.

        Vyběhat pas, obvolat ambasády a dojít na pohovory.  Zvací dopisy s plánem cestování jsem měla, stavební spoření už odpočívalo na účtu. Potvrzení, že řádně pracuji a nemám dluhy také potvrzené a podepsané.  Vše jsem předložila s fotkami mrtvého výrazu na ambasádách a do týdne jsem si běžela pro víza a hurá koupit letenku.  Samozřejmě zpáteční, aby na hranicích viděli, že u nich nehodlám zůstat a zneužívat americké pohostinnosti.  I když zpáteční let využit nebyl. Ale to už je jiná story.

         Letenka už taky byla a teď jen zabalit kufr a rozloučit se. Nic z toho nebylo vůbec jednoduché.  Tuny hadrů, kila bot a hromady šminků. Takhle to vypadalo v mém pokoji. Naštěstí moje zkušená sestřička mi dala cenou informaci. Tamní ceny a second handy mě určitě osloví.  Jenže co nějaké info ohledně toho loučení!?!? Také jsem dostala, ale je jasné, že v realitě si to prostě každý musí vyžrat po svém.

       Loučení s kamarády, tak nějak si to pamatuji, i když to druhé loučení bylo o dost horší.  Spousta objímání, tančení a loučení. Kolem šesté ráno jsme konečně seděli doma na gauči, dopíjeli vínko a Zbyňa  a já jsme pofňukávali.  Crrrrrrrrrrrrrrr!!!!!!!!!!! ,, Zbyňo, někdo zvoní!!!!“ volala jsem polomrtvá a s rozmazaným make-upem, protože jsem usnula hlavou svěšenou z pohovky. Zbyňa otevřel dveře a hlasem Barryho Whita  pronesl:,,Co je?“  Ode dveří se jen ozvalo něco jako, dobrý den, sčítání lidu, nebo co se to tenkrát zase tak chytře sčítalo. V tu chvíli jsem umírala smíchy.

      Po náročném a smutném loučení s partičkou jsem dorazila domů a od maminky a tatínka jsem se nehnula.  Jenže taky přišla nervozita a napětí a nějaké smutnění bylo tatam. Pořád jsem vážila kufr a přerovnávala a přerovnávala. Poslední noc jsem toho moc nenaspala. Ranní loučení s rodiči, Fergii a ostatním zvířectvem. Jak malá holka, co zadržuje pláč, protože opravdu na ten strašný letní tábor nechce, ale přece to nedá znát. Tak nějak jsem se cítila.

        Na letišti jsem ještě z kufru vyhodila Olči boty, abych náhodou neměla pár deka nadváhu, přece nebudu vyhazovat z vlastních zásob.  Byla jsem odbavena, letenku jsem svírala v dlani a už jsem jen myslela na to, co si počtu v letadle a na letištích. Aby, jste se nedivili. Před tímto dobrodružstvím jsem letěla jen jednou, a to strašnou dálku do Egypta, kde vážně nikde žádného českého turistu nepotkáte.

  Let z Prahy do Londýna, který bývá vytížen jak metro na Václaváku, byl krásný a krátký. Vážně jsem si to užila. Jako správná chytrá blondýna jsem se spolusedících zeptala, jestli taky jen tak náhodou neletí tam co já. Co myslíte, že mi odpověděli!?!?!  Pokud udivený a nevěřícně civící výraz manažerů, se dá pochopit jako ne.

    Na letišti v Heatrow mě vážně už bylo trochu ouvej, Alenka v říši divů se orientovala více jak já.  Trochu přeháním, je vám to jasné ne? Aby to bylo zajímavější a napínavější.

     Proběhl další myšlenkový pochod blondýny.  Na lístku čtu – terminál 5. – tak jdu podle ukazatelů na terminál 5. Na schodech vidím slečny, které jsem si pamatovala z Ruzyně, a také mířily k pětce.  A co jsem hned udělala, zeptala jsem se, jestli neletí náhodou tam co já, do Dallasu. Mimochodem, letiště Londýn Heatrow je jedno z nejvytíženějších. No a co myslíte, že mi řekly. Jupí, jupí, jéééj. Řekli, že jo! Že letí do Dallasu a pak přestupují na další let do Austinu.  Není nad to se zeptat jako blbec, než se neptat vůbec.  Tak jsem se holek držela jako klíště a nemusela jsem ani kuňknout. Když holky kývaly, tak jsem kývala s nimi a bylo to. 

    V letadle do Dallasu jsme měli prostřední sedadlo volné, takže let byl velice pohodlný a já skoro celých 12 hodin prospala.  Vyčůrat, najíst, napít, zkouknout film a spát. Takhle to šlo pořád dokola. I když k návštěvě toalety jsem se odvážila jen jednou, protože jsem se trochu bála.

             Teď už mě čekalo jen to nejhorší, pohovor s celníkem. Proč, na jak dlouho, za kým a kam, pro práci či pro ženicha? Všechny tyto otázky padly. Hned jako první jsem vychrlila, že moje english není moc dobrá a pak pár pokývání a křečovitých úsměvů.  Štempl, cvak a zabijácký pohled pana v uniformě.

    ------------------------------------------------------------------------------------------ ,,WELCOME TO TEXAS“---------------------------------------------------------------------------

            Vážně, to šlo levou zadní.