Týden v Tahoe
Po neúspěšném nákupu lodě jsme potřebovali odpočinek. Strávit nějaký čas bez lidí, práce, měst a shonu. Tak jsme se vypravili do Tahoe. Pořád se jedná o část Kalifornie, v horách, asi tak 3-4 hodiny řízení od San Franciska.
Pokaždé, když jsme v Tahoe výborně si odpočineme. I tentokrát to nebylo jinak. V první řadě, počasí bylo úžasné, teploučko a obloha bez mráčku. Den jsme strávili procházkou po městečku a podél jezera. Večer nás už čekalo jen grilování, pivo a televize. Klobásy, chřest a paprika z grilu zmizely velice rychle. Pak už jen sledování MMA. I když se jednalo o starší zápasy, dost mě to pobavilo, hlavně pak ženský souboj. No neuvěřitelné, jak ženy dokážou bojovat!!!!
Dalších pár dní jsme strávili venku na skalách. Věci pro lezení potřebovali oprášit. Po dlouhé době jsem nazula takzvané lezečky, okšírovala se a vrhla se na skálu. První trasa byla lehoučká, jen tak pro zahřátí. Jenže pak začal foukat takový vítr, že jsme to museli zabalit. No nevadí, doma jsme si dali souboj v pinpongu. Myslím, že jsem vyhrála tak jeden z pěti. Ale důležité je, spali jsme jako miminka. Další dny už byly pro mě horší, ohledně lezení. Pánové prominou a dámy pochopí. Protože jsem měla to období, co ženu potkává každý měsíc, cítila jsem se pod psa. Bez energie, hloupě, unaveně, naštvaně. A škrábejte se na skálu, když se cítíte takhle!! Klepaly se mi kolena, bála jsem se, točila se mi hlava. I když počasí nám pořád přálo, po pár dalších pokusech jsme to zabalili. Ano, tím důvodem jsem byla já. No pyšná jsem opravdu na sebe nebyla. Tak jsme si naordinovali další den volna. Procházka po sekáčích a bazarech, ale to byly kousky, že bych tu nakoupila celé rodině na vánoce. Dopřála jsem si péči kadeřnice, byla jsem hotová za 30 minut s mytím i foukáním, ale i tak jsem spokojená a paní kadeřnice byla moc fajn.
Večer jsme dali na gril kuře, cibuli a kukuřici. Bezvětří, teplo a západ slunce, chvilka jak dělaná pro vínečko na terase. Ticho, klid a úžasný výhled na hory. Každý by si tady odpočinul.
Poslední den na skalách jsem si už vedla lépe. Ze začátku se ještě dostavil strach, když jsem lezla pomocí trhliny ve skále, prostor pro nohy by byl, ale nevěděla jsem co s rukama, kam je dát kde se chytit. Už jsem měla na krajíčku, že budu brečet, jaký jsem srab. Ale nakonec, ani nevím jak, prostě jsem se vyšvihla a už jsem zase lezla dál. Tak příjemný pocit, když překonáte sebe sama. Párkrát jsem si ještě zablbla, zašplhala a bylo mi krásně. Odřené ruce, lokty i kolena, modřiny a škrábance, tak krásně jsme se dlouho necítila. Jelikož se to vše nacházelo a odehrávalo ve výšce kolem 2 000 metrů, i to mohlo být důvodem kvalitního spánku.
Večer jsme byli na návštěvě u Sama a Virginie. Strašně milí a krásní lidé. Před 4 roky James od nich koupil Pyxis, to se ještě jmenovala Malolo- létající ryba. Sam a Virginie přibližně před 30 lety vypluli s Malolo ze San Franciska. Plavili se dolů do Sea of Cortez, kde strávili nějaký čas. Pak putovali dál do střední Ameriky, průplav v Panamě a zpět do Ameriky, ale po východní straně. Doplavili se až do státu Maryland, kde Malolo naložili na nákladní auto a odvezli ji do Tahoe. Kde ji nějaký čas ještě užívali. Vše probíhalo s přestávkami a návštěvami příbuzných. Jejich dobrodružství, je pro mě jak Verneovka. Dnes už je jim kolem 80 let, jsou to veselí staříci, kteří jsou moc rádi, že Malolo-Pyxis pořád brouzdá mořské vody.