15.10.2012

Vogue, Felix a keramika

 

     Čas se přibližuje k desáté hodině ranní, San Francisko je celé zahalené v mlze, venkovní teplota taky nic moc. Úplně se mi vybavují všechny ty názory nespokojených lidí, jak nadávají na počasí.  Ale já tohle počasí měla vždy ráda, pěkně se zachumlat do teplého oblečení a vyrazit ven. Dýchat ten vlhký, studený vzduch, poslouchat hudbu a kráčet ulicí na autobus.  Ano, pořád si to pamatuji. I když je tomu rok a půl, co cestuji- žiji jinde a jinak.

 

 Další důvod pro další postřehy.  Už je to nějaký ten pátek, co jsem tady. A teprve nedávno jsem si v klidu pročetla a prolistovala americký Vogue. Dobrovolně bych si ho nekoupila, ale když ležel na gauči, chopila jsem se příležitosti.  S negativními pocity jsem začala listovat v magazínu, který má více než 60 stran. S předsudky vychrtlých modelek, v drahých hadrech a s velkým počtem reklam na nedůležité věci, jsem se začetla. Nastalo překvapení, kdy – modelky nebyly anorektičky, i fotoshop umí zázraky. Mezi směšnými částkami za obležení se objevila i reklama na džíny za 30 dolarů. Oblečení nejenže vypadalo vkusně, ale i pohodlně - hurá!!!!   Ale pár výhrad bych k tomu taky měla, třeba k barvě rtěnky a bot!  Velkou energii jsem tomu nevěnovala. Ale, nastalo ale.   Mohla jsem si přečíst článek s tvůrcem seriálu GLEE. Většině z vás, to asi nic říkat nebude, ale jsou tací, kteří vědí, která bije.  Ryan Murphy, velice talentovaný, tvůrčí chlapík, který si taky zažil svoje. Jeho jméno figuruje i v seriálu Plastická chirurgie. A nový seriál The new normal  je momentálně velice sledovaný a oblíbený.  Více vám tu o něm psát nebudu, protože bych jen kopírovala, co už bylo napsáno. A to si v klidu přečtěte jinde, stojí to za to.  Když jsem dokončila prohlížení, listování a čtení, koukla jsem se na hodinky a zjistila jsem, že mám za sebou hodinu a půl s Voguem. A nelitovala jsem.

      A co mě tedy úplně dostalo a uchvátilo, byl seskok Felixe Baumgartnera.  Výška 39 kilometrů, nižší stratosféra, zima, ticho a nebezpečí.  Rekordů překoval a získal hodně. A budiž mu přáno. Vše jsme sledovali on-line, živě na internetu.  V klidu jsem si popíjela ranní kávičku. Tedy, v klidu byl plán. Ale při sledování tohoto přenosu to se mnou šilo.  Takové nervy už jsem dlouho neměla. No, a když nastal samotný seskok, držela jsem palce a mačkala je jak o život. Něco neuvěřitelného, kam se posunuly lidské hranice. Když se Felix začal točit a obraz i zvuk byl na chvíli přerušen záběrem z centra, už jsem se bála, že je konec. Ale super hrdina to ustál a padal si dál rychlostí větru. Až se mi nahrnuly slzy do očí, jak jsem za něj, za celou jeho rodinu byla šťastná. Má můj obrovský obdiv a respekt. Docela paradox, když vy si tak posedáváte v kuchyni u snídaně. Rozmazleně přemýšlíte, jestli ten chleba s medem nebo marmeládou. V tu samou chvíli, kdy Felix si sedí v kapsli a čeká na tu správnou výšku, aby mohl trochu pozměnit dějiny.  Díky technice, jsme vše mohli sdílet, vidět s ním. Což byl pro mě obrovský zážitek. No, ale v rodině bych ho mít nechtěla, takového stresu co všichni prožili.

 

       A také něco velice smutného. Tuto středu mě čeká poslední hodina milované keramiky.  Na předešlé hodině jsme všichni strávili úžasný čas pohromadě. Patlali jsme se v hlíně, díky jedné kamarádce popíjeli vínko a probírali věci všedních dní.  Po tomhle se mi bude strašně stýskat. To místo, lidé, učitelka a ta pozitivní energie, která tam pokaždé panovala.  Bohužel pokračovat nemohu, blíží sem nám Mexiko.  Ale nikdy nezapomenu.

PS: Kolem poledne se mraky roztrhaly a bylo nádherně teplo a slunečno. Také dobré počasí hm?