20.11.2012 - Yosemith park

 

7.11.2012

 

  Vše vypráno, uklizeno, vyčištěno. Vrátili jsme se z kempování. Kdy vyuzené oblečení od kouře, mastné hrnce a narychlo zabalené spacáky a stan bylo potřeba dát do pořádku.

  Teď už si hovím na gauči a v klidu se mohu zamyslet nad tím vším dobrodružstvím, co jsme prožili. Zkouknout fotky a znovu si vychutnat tu krásu, i když realitě to nesahá ani po kotníky.

  Před odjezdem mi bylo oznámeno zabalit si hlavně teplé oblečení. Těžko se to chápalo, když jsem si tady běhala v žabkách.  Ale pokyny jsem splnila a od teplých ponožek až po čepici, vše bylo zapakované.  24. října večer jsme vyrazili do Tahoe a hned jsem mohla použít zabalenou výbavu. V Tahoe na nás čekalo půl metru sněhu. Vše přikryté bílou peřinou a vy se cítíte jako znovuzrozená, ta čistota probudí novou energii a sílu.  Jen do té chvíle než jsem musela vystoupit. Naskočila husina, od pusy se mi kouřilo jako z továrny a přeběhnutí z auta do domu mi přišlo nemyslitelné.  A to nás čeká kempování!!!

 

 V Tahoe jsme si užili jeden den krásného nic nedělání, v teploučku na gauči a druhý den jsme vyrazili.  Přibližně po 4 hodinách jsme byli na místě, kousek od jezera jménem Mono. Najít camp, postavit domov, zabydlet se. Hlavně veškeré jídlo a drogérii zavřít v železné bedně, která je součástí každého placu pro kempování, protože medvědi vás mohou překvapit kdykoli a kdekoli.  Posezení u táboráku, popíjení vína z kelímku a vzpomínky na staré časy na sebe nenechaly dlouho čekat.  Pak nastala chvíle jít spát, sníh už nás tedy neobklopoval, ale kolem nuly teplota byla. Tak jsem natáhla pletené ponožky, podvlíkačky a termo triko s dlouhým rukávem, zavrtala jsem se do spacáku, pod hlavu si stočila ručník. Usínala jsem s malou obavou, že mě o půlnoci probudí potřeba toalety a já potkám medvěda při vykonávání potřeby. Ale nestalo se, medvěd mě nepřekvapil.  Na ranní kávičku jsme se zajeli do městečka u jezera, do malé kavárničky. Jedna jediná místnost s krbem a třemi stolky, malá kuchyňka a moc příjemná slečna. Protože toto místo je takou křižovatkou cestovatelů, turistů i náhodných návštěvníků, kavárnička byla vyzdobena různou měnou ze všech možných zemí a států. A Česká republika nechyběla, a hned se objevila několikrát.   Ale už abych se dostala k tomu důležitému, sbalit svačinu, pití, krém s vysokým UV filtrem a hurá do 3 000 metrů nad mořem. 

 

  Těžko uvěřit že celý park je vlastně jeden velký kus kamene, kde si před tisíci a tisíci lety cestu prorazily jen obrovské ledovce. A to takovým způsobem a silou, že skály jsou vyleštěné a ukrojené jak nejlepším ostřím.  Popsat takovou nádheru se mi nepodaří. A o to více k nepochopení byla ta monumentálnost hor. Ta velikost a důstojnost, s jakou se tyčily k nebi.  Hned jsem pocítila, že se pohybujeme v jiné nadmořské výšce, srdce mi pumpovalo jak o závod. Vzduch byl čistý a štiplavý svojí teplotou. Některé útvary připomínají dokonalé kopečky. Tak jsme hned na jeden vylezli. Jenže není kopeček jako kopeček. Jak vám vysvětlit tu velikost. Kráčíte si tak 5 – 10 minut a pak se rozhlédnete a připadáte si pořád na stejném místě. Nepřijde vám to ani nijak strmé, ale pak se podíváte dolů a pochopíte, co by se stalo, kdyby vám to uklouzlo.  Tak jsem se radši dolů nedívala a vrchol zdolala.

     Nastal čas se přemístit do Yosemith National park. Obrovské skály a opět campy s železnými bednami pro úschovu jídla vás už nepřekvapí.  Ale co mě opravdu dostalo, byla příroda. Seděla jsem si za stolem v campu a připravovala večeři. Veverky a krkavci byli obvyklí společníci. Ale to se najednou kousek ode mě prochází kojot. Tak nádherný, chlupatý a nebojácný, jak malý vlk. To už jsem vytřeštila oči a jen nechápavě čučela.  No a vracím se z wc a na keři kousek od stanu si pochutnává celá srnčí rodinka. Turisti, neturisti prostě je čas večeře. 

   Vybalit jídlo, snídaně opět zabalit jídlo, strčit do bedny a mohli jsme vyrazit okouknout tu nádheru z blízka.  5 minut v autě a 30 minut výšlapu a nastala chvíle seznámení s El Capitánem. 1 000 metrů vysoká, studená a blyštící se skála.  Tak nějak poznáte, vycítíte, že se jedná o něco velkého. V porovnání se stromy, to je tak jediné co můžete porovnat, protože to ostatní už jsou zase jen velké skály. Jenže to by to nebyl pořádný příběh, kdyby nepřišlo něco většího. Tak si tak prohlížím El Cap v celé jeho kráse a povídám Jamesovi, že na té skále se něco hýbe, nějaká rozmazaná tečka. No a je to tady, on mi v klidu odpoví, že jsou to horolezci. Tak nastala ta opravdová chvíle, kdy jsem si uvědomila velikost toho šutru.   Až se mi hlava z toho zatočila - obrazně.  Posadili jsme se do stínu pod strom a James mi začal vyprávět o horolezcích a lezení v Yosemith. Jelikož je jedním z nich, poslouchala jsem příběhy z první ruky a hltala jsem každé slovo.  

    Třeba právě takový El Cap. Pokud zde nelezete každý den, netrénujete několikrát denně a možná se musíte už narodit s lezeckými botkami. Tak pak také zaleží na trase, kterou si zvolíte. Tu nejpopulárnější obvykle zdoláte za tři dny, a další trasy vám zaberou i týden.  Po celou dobu visíte na skále, lezete, nebo jistíte partnera, táhnete sebou veškeré jídlo, tekutiny a potřeby k spánku. Jedno velké pravidlo, to co si s sebou přinesete, to si s sebou také odnesete. Takže vaše potřeba putuje do speciálního pytlíku, který nesmíte ztratit. I když tedy -na malou- tu schovávat nemusíte.  Ne pokaždé je na horolezecké trati nějaké místo, kdy se můžete postavit natož přespat. Takže pořádně zakotvit, vše bezpodmínečně přivázané a jde se spát. Snad dokážete pochopit, jaký vzácný, pevný vztah musí panovat mezi horolezci.  Pro kvalitní konec horolezecké story jsem si musela počkat až na noc. Šli jsme na procházku při západu slunce, abych si pořídila klasický snímek Half Dome s opírající se oranžovou září. Nastala tma a kochali jsme se černou oblohou s hvězdami a bez okolního rušivého osvětlení.  To už mi James jen ukázal na toho velikána a nic neříkal.  Díky úplňku se El Cap  tyčil v šedivě stříbrném rouchu a na skále se mihotala světélka horolezců, kteří se snažili utábořit nebo stále lezli. To vážně nepotřebovalo žádná slova. Jen já se pořád otáčela na Jamese s otázkou: ,,To jako vážně jo?“

 

   Další dny jsme si hráli na skalách a já trénovala horolezectví, i když nějaký El Capitan mě zrovna neláká. Po pěti dnech ve stanu, navoněná kouřem jsem byla šťastná za sprchu. Vykoupaná, zachumlaná jsem naskočila do auta a čekala na další západ slunce. Teplota se opět začala blížit k pár stupňům nad nulou a mně mrzla palice. Nebýt mého gentlemana, tak mi asi umrzne i mozek.  Pořádně zatopil, všechny fukary zapnul na plno a nasměřoval na mě. Takový soukromý, obr fén jsme ještě niky neměla. Po pár minutách vlasy byly vyfoukané, suché a já měla hřívu jak Tina Turrner.  Oba jsme se od srdce zasmáli, dopřáli si večeři a poslední noc v kempu.

 

 Zazvonil zvonec, kempování byl konec. A co jsme si z toho odnesli, krom zážitků a fotek?  Budu se opakovat. Jak nádherná, dokonalá příroda je. Jak dokáže být jemná a zároveň drsná. Jak mi lidé, jsme malí, a jak moc na to zapomínáme.