20.11.2012  -gentlemani

 

16.11.2012

 

 Pátek, večer a trocha klidu k psaní. Přátelé v Čechách už dopařili, i když někdo možná pořád ještě paří, doma je -  4:17.  Já se vrátila z města, dokuchtila a uklidila kuchyň. Zázvorový čaj voní. A já mám prostě jednu jednoduchou, možná hloupou, úsměvnou historku, o kterou se chci podělit.

 

  Středa 13. Listopadu a já si šla zaběhat do parku. Pokud se tomu dá říkat běhání, protože moje fyzička by to nazvala určitě jinak. Park jsem zdolala úspěšně, plíce neztratila, tak už jen vyšlápnout ten kopec k baráku.  No a jak si to štráduju do kopce, zpocená, ufuněná a rudá, vůbec jsem nezaregistrovala postaršího pána. Který už z dálky na mě mával a volal krásný den. Tak jsem mu taky popřála a chtěla pokračovat v mém tempu. Jenže to mi nebylo přáno. Pán se rozpovídal, jak nádherný den zrovna je.  Než jsem to stihla odsouhlasit, představil mi svého psíka. Jelikož pán byl plešatý, tak možná proto psík vypadal jako cukrová vata. Proběhlo seznámení s tím čtyřnohým a s dvounožcem také.  Vše začalo otázkou, odkud jsem.  Pak následovaly další. Vdaná? Zasnoubená? Máš děti???  Po negativních odpovědích následovala smršť lichotek. Jak jsem nádherná, krásná, opravdu, opravdu krásná a znovu nádherná a rozkošná. Tak jsem se začervenala a snažila se rychle odkráčet. To jsem byla ještě dotázána, jestli takhle chodím každý den. Trochu nervózně jsem odpověděla, jen když je dobré počasí. Rozloučila jsem se s omluvou, že nechci vychladnout (po tom náročném běhu), popřála krásný zbytek dne a šla.  Chlapík ještě zahulákal pár lichotek a pokračoval ve venčení cukrové vaty.

   Jenže toto se mi nestalo poprvé. Když jsem seděla v parku, asi tak před měsícem. Další postarší pán ke mně přišel a začal si povídat. Vše odstartoval knihou, kterou jsem četla a pokračovalo to klasickými otázkami až po plachtění na lodi. Kdy mi pán odpověděl, že by se rád se mnou houpal na vlnách. Že by možná ani kajutu neopustil. To, už jsem dávno potají přemýšlela, jak se z toho rozhovoru vykroutím. Naštěstí zazvonil mobil, aniž bych věděla, kdo to je. Výmluva, že už na mě čeká, byla tady.  Rozloučení a odchod.

  Dobrá, přiznávám, u prvního příběhu jsem měla trochu výstřih, ale zase jsem byla uhnaná z rádoby běhu. V druhém případě, jsem si prostě jen četla knihu.  Cítila jsem se samo sebou trochu polichocena. Ale pánové v letech, tak trochu bez zubů a určitě s chlípnými myšlenkami. Jó, to kdyby přišel nějaký mladší materiál a polichotil mi. To bych se cítila krásně. Takové věci se mi honily hlavou. 

Jenže když si to vezmu kolem a kolem. Mladší materiál by za mnou nepřišel, protože:

·        prostě na to nemají odvahu, pokud nejsou pod vlivem

·        nikdo je to nenaučil

·        protože se to nenosí

·        možná, že je to pod jejich úroveň, polichotit

·        a taky možná proto, že nejsem jejich typ!!

 

 

Ale to starší generace, to jsou ještě gentlemani. Ti se nebojí oslovit, polichotit. Popovídat si.  A asi i pro ně je pořád ideál krásy - krev a mlíko. I když jsem zprvu měla rozporuplné pocity, bylo to vlastně velice milé( až na to, že by se mnou nevylezl z kajuty – to bylo trochu moc).