Přátelé

     Při tom všem cestování a poznávání trávíte spoustu času s lidmi  jiného vyznání, kultury i životního stylu. To je ta jedna polovina a z té druhé poloviny, trávíte hodně času samy se sebou. Což není vůbec na škodu, i když se říká: ,,Všeho moc škodí.“  A protože i já trávila a trávím dost času ve vlastní přítomnosti. Mám daleko více času přemýšlet nad strašně důležitými i nepodstatnými věcmi.  

         Jako třeba zamyšlení se nad sociálními sítěmi a jejich uživateli. Samozřejmě jsem jedním z nich. Jak jsou pro nás důležité a nepostradatelné, pro ten kontakt nebo alespoň pocit toho kontaktu. No bohužel, bohudík je to tak. Sama nevím, ale v určitých situacích jsem za tu možnost ráda. A pro pobavení taky dobrý. Třeba, když píšete zprávu - nepoužít smajlíka, to je jak nežít!!! Co kdyby si to ta daná osoba vyložila jinak! :))

         Hodně jsem přemýšlela o lidech, jací jsou a proč. O rodině, přátelích i letmých známých. A sobecky jsem také přemýšlela nad sebou. Při takové spoustě času, to alespoň můžete probrat a rozpitvat ze všech stran. Tak jsem se snažila rozpitvat, rozložit a pochopit a pak dát zase zpět dohromady. Třeba nějaké ty věci, vlastnosti a součástky už nevrátit a zase něco přidat.  Jestli to pomohlo? Prý ano, když jsem se zeptala pár lidí. No a jak se cítím já?  Spokojeně a vyrovnaněji.  Ale nastaly i takové situace kdy jsem se ztratila. A v tu chvíli pomohla jak rodina, tak přátelé.

      Kdyby se bohatství měřilo podle počtů přátel, jsem velice bohatá. Někdy mi to hlava ani nechce pobrat, jak je možné, že mám okolo sebe tolik fajn lidí. Na které se mohu kdykoli obrátit. Popovídat si, zasmát se i pobrečet. Nu a jak to k nám Čechům patří, tak i popít.  Což v určitých situacích je i fajn.  

 Zazvoní mobil, vy to zvednete a kamarád visí na drátě, aby se zeptal jak se máte. Žádné potřebuju, prosil bych, máš nebo nemáš?  Jen tak, zavolá, napíše. To je přece tak neuvěřitelný ne?  A proto jsem pořád takový optimista, když víte, že ten náš svět ještě není ztracen a zkažen.  A taky proto, že skoro nečtu a nesleduji zprávy. Nu nic, vraťme se k sladké naivitě a optimismu. Lidé přichází a odchází. Nemluvím teď o umírání a smrti. To je trochu vyšší level. Určitě už každý se s tím setkal. Někdy to trvá dlouho, než to zkousnete. Ale pak se oklepete, zmátoříte a jdete dál. Beru to asi tak, že už je to předurčené. Kolik času strávíte s jakou osobou. S někým jste si tak blízký, naslibujete si hory doly. Máte pocit, že to je na celý život. Ale ono není. Pak si jen tak vyrazíte ven a potkáte někoho, s kým vám to prostě sedne. Nebo vás někdo seznámí, nejlépe váš tehdejší partner nebo jiní přátelé. Vůbec nad tím nepřemýšlíte a po nějakém čase zjistíte, jak moc se bavíte, vídáte a rozumíte si.

  Pak už u nich jíte, pijete a spíte, když je potřeba či chuť. Sdílíte spolu vše, je to jako manželství. Hádky, usmíření, svěřování se, ponorková nemoc. Ha. Ha. Ha. 

 Posloucháte hudbu a víte, komu by se líbila nebo čí je to oblíbená písnička. To samé o módě či jídle.  Že je čas tam šoupnout jednoho piváka nebo zajít na brusle.  Posedět na zahrádce a ogrilovat si nějakou dobrotu.  Jen tak povídat a nechat čas plynout a radovat se z přítomnosti.

   Dnes se mi to pět potvrdilo, když jsem si na Skypu mohla vypít jedno pivečko s kamarády. I když jsem za oceánem, vzali mě sebou do hospody!!!! Tomu se říkají pevné vztahy.

  Ale jsou i tací, s kterými v kontaktu tak moc nejsem, ale víme o sobě, myslíme na sebe a uchováváme se v srdci i duši. 

 Mít přátelé je tak důležité, protože na to všechno nejste sami. Všechny ty vzpomínky co díky nim mám, jsou tak živé, jako kdyby se to vše odehrálo včera. A díky několika málo fotkám máme i jiné důkazy pro připomenutí, kdyby náhodou někdo zapomněl.  :))

 

                                                                                                             Jako malé poděkování přátelům, za to že jsou!