20.8.2012, 10:44, San Francisko

 

Je to měsíc a týden co už jsem tu. Na čase zase napsat něco chytrého, informovat vás o důležitých i vůbec nedůležitých věcech, zážitcích, myšlenkách jedné české holky. Pořád se považuji za holku, i když věk mi to za chvíli už nedovolí.  Která žije na jiném místě úplně normální život.

Tak jak začít, když hlavu máte plnou, ale nevíte jaká slova k tomu přiřadit. Taky se vám to stává? Uvařený černý čaj s citrónem, který jsem si právě utrhla ze stromu na zahradě, to je vůně – opravdová, čerstvá, zdravá vůně. Pro podbarvení atmosféry mi hraje Pandora radio ve stylu Mobyho. Pošťák doručil dopisy a slunce si razí cestu v dopolední mlze. Na stole se mi válí kabely, foťáky a další nepořádek. Slunečnice tomu přihlížejí z vázy, některé se smutně klaní, asi z toho mají těžkou hlavu a jen dvě se koukají vzhůru, plné energie, nadšení a víry.

Celý měsíc jsme strávili hledáním, čtením, navštěvováním lodí, plachetnic. Dokonce jsme kvůli jedné krasavici najeli 3000 kilometrů, alespoň jsem mohla navštívit další státy a města, jako je Portland v Oregonu, Seattle ve Whasingtonu. A hlavně Friday Harbor, nádherné místo, v neuvěřitelné lokalitě, když se podíváte do mapy. Jenže jak to místo bylo krásné, tak ta loď nebyla nic extra a makléři věděli ..kulový..  Jejich chování mě tak překvapilo, že jsem nechtěla věřit, že jsem přece v té vyspělé Americe!?!?! Tak jsme strávili spoustu času na cestách pro nic.  I když na cestě zpět jsme se zastavili v Portlandu a navštívili jednu loď.  Po pěti hodinách, kdy jsme ji zkontrolovali od půdy až po sklep, jsme se shodli na tom, že je moc fajn. Pro mě to byla první loď, kde jsem cítila její duši, energii. Kde jsem se cítila pohodlně. To vše je moc hezké, ale jednoduché to opět není. S makléřem, se společností je horší komunikace. Nedorozumění, špatné pochopení obou tří stran. To pro ty, kdo pořád věří, že Amerika je lepší místo. :))   I když ono možná je!?!?!?

 

 I tak jsem ráda za jakékoli dobrodružství. Kosatky jsem sice neviděla, ale opět jsem měla tu čest pokochat se tuleni, obzvláště jednou…Na jedno oko slepá mamina, připlouvá do zálivu a loudí. Stal se z ní pravidelný návštěvník a miláček. Lidé ji na to pokaždé naletí, nakoupí malé rybky a langusty a krmí ji. Umí vás i postříkat vodou, za odměnu. Zvedne packoploutev, zamává a postříká vás. Lidé šílí, tleskají a hází svačinku.  Jsou to neuvěřitelně chytrá a učenlivá zvířata, ty tuleni.  Také jsem podlehla, ale svačinu jsme ji nekoupila. Aby nebyla moc tlustá.

Ale zpět k plachetnicím. Po tom všem, myslím, že se mohu živit jako makléř či prodejce plachetnic.  Když už vám loď vyhovuje interiérem, venku je to horší, nebo je to naopak. Podíváte se na plachty, provazy, upevnění, těsnění, zjistíte si druh a materiál trupu, jaký je kýl a kormidlo.  Poslechnete si, jak přede motor, jak fungují pumpy, jaké je elektroinstalace. Vyzkoušíte postele, okouknete koupelnu. Pokaždé, opravdu pokaždé najdete něco, co vám nesedí, ale to je normální. Nic není dokonalé, a pokud by bylo, byla by to nuda.

 Takže i my jsme našli pár těch maličkostí, které potřebují opravit. Jenže, loď je v Portlandu, na řece. Jen dopravit ji do San Franciska by zabralo týden. I to by se dalo zkousnout, kdyby s makléři byla domluva. A ta není, takže naše spřízněná loď zůstává tam, kde je.  Uvidíme, jak dlouho vydržíme nepřemýšlet a nekoukat po lodi. Plány se mění každý den.

Mezi honěním se za plachetnicemi, jsem si našla čas na zahradu. Pěkně jsem si nakoupila hrabičky, rukavice, nůžky a motyčku. A tak se realizuji i vybíjím na zeleni. Sem tam zaskočí Tommy a Peetey – kocouří pár od sousedů. Pomazlí se, dáme pokec a zas zmizí.

 Také nás navštívili přátelé z Arizony – Mat a Paula. I oni se před pár lety plavili v Sea of Cortez s dcerkami. Pokochali se městem i okolím, u oceánu jsme si dali vínko a mávali na Hawaii, vůbec bych se nebránila návštěvě těchto ostrovů.

 

 A další plány? Od středy mi začíná keramika, už se moc těším, jak se budu opět patlat v hlíně.