Světélkující plankton

 

 Poprvé jsem se s tím setkala ve filmu, při líbající se scéně, kdy Leo a slečna ve vodě svítili. To mi jen tak problesklo hlavou….Hm…sexy scéna…   Ale tohle se vlastně ani nepočítá, protože to je nic v porovnání s realitou.

   To opravdové poprvé  bylo v květnu 2011, v Sea of Cortez, kde jsme zakotvili v místech  Bahia Santa Marta. Na plachetnici Anon, s Olčou, Kiethem a Jamesem jsme měli za sebou první den plachtění. Zakotvili jsme, uvařili večeři a povečeřeli v kokpitu při západu slunce. Ležela jsem na palubě a pozorovala tu naprostou tmu, tu oblohu, ten nespočet hvězd, který neničilo žádné pouliční osvětlení.  Poslouchala jsem šumění vln a hlavně to ticho.  To jsem ještě netušila, že pod námi, v moři, to vypadá jako na obloze. James zavolal: ,,Hej, Íva, už svítí!!!!“  Já vyskočila a podívala se přes palubu. Ve vodě se to hemžilo miliony malinkatými světélky. Když jedno zhaslo, dalších deset se rozsvítilo. Běhala jsem po lodi a nemohla jsem přestat zírat a kochat se.  Vzali jsme kýbl, přivázaný na provazu a házeli jsme ho do vody. Při každém nárazu o hladinu se rozzářila úplná show.  Několikrát bylo vidět i dno a hejna ryb různých velikostí.   No připadala jsem si jak v nějaké kouzelné zemi. Jenže to nebylo vše. Protože James je naše monkey- fish , miluje jak vodu, tak horolezectví, za zádi se mi ozvalo: ,,Jdeme do vody!“  V první chvíli, jsem byla nadšená, poté  jsem se podívala okolo sebe a viděla tu tmu. Ale pak, jsem se podívala pod sebe a viděla  tu úplnou tmu, až teda na ty světélka, i tak to byla hrozná tma.  James už se svlékal a jen se smál. No, přece nebudu za sraba, problesklo mi hlavou a zároveň mě to i lákalo skočit. Skočit to té tmy, kde nevíte co je pod vámi, co tam na vás může číhat za nestvůru  či vás kousnout!?!?!?! Tak fajn, svlékli jsme se do naha  a ..jump ….  Vynořila jsem se na hladinu a řvala jsem, pištěla a smála se radostí.  Celá jsem svítila, celé mé tělo ve vodě svítilo. Za každým tempem, co jsem udělala, zůstala svítící stopa.  Ponořila jsem se a vynořila, zas a zas. Vlasy jsem měla plné světélek, bylo to jak plavat v noční obloze a hrát si s hvězdami. Jak malé dítě, pořád dokola. Vyškrábat se na loď, skočit, smát se.  Radovat se. A tak, skoro každý večer, jsem pozorovala ten malý vesmír odehrávající se v moři.

                    Leden 2012, už na naší malé, silné plachetnici Pyxis jsme  zakotvili v Bahia Agua Verde. Při plavbě na ono místo nás chvilku doprovázeli delfíni, kteří si hráli s lodí a vlnami.  Proběhla obvyklá rutina, najít dobré místo pro kotvu, zakotvit, navečeřet se, vypít si pivečko a spát.  Zalezla jsem si to postele a četla jsem si knihu. Když přes otevřené okno, jsem slyšela nádechy a výdechy.  První jsem si myslela, asi želva nebo tuleň, což jsme slýchávali a pozorovali dost často. Jenže po deseti minutách zvuk pořád přetrvával.  To už mi začalo bušit srdce a říkala jsem si: ,,To bude něco většího!“   No a bylo. Přes okno jsem vylezla na palubu a brada mi klesla jak závaží. Okolo Pyxis právě večeřela asi desetičlenná delfíní rodina!!!!  Vždy jich několik nahánělo hejno ryb a ostatní čekali na druhé stráně, v půlkruhu, na rybí hostinu.   Takhle se to několikrát opakovalo, delfíni se kolem nás proháněli jak stíhačky, když zrovna byli v akci. Pak proplouvali tak pomalu a ladně, že jsme mohli vidět každý pohyb jejich těl.  A jak je možné, že jsme to vše tak krásně viděli!?!? Díky světélkujícímu planktonu!!!

         Představte si, že sedíme v divadle, v kině. V té tmě těsně před začátkem. Čekáte, užíváte si ten pocit napětí a touhy. Bum, prásk!  Ta velká show začala, ten nejlepší zážitek vašeho života.  Světla, akce, herecké výkony, akrobatické skoky, dobrodružství i romantika.  Tak, takhle nějak jsem to viděla, cítila já. Těžko vám to mohu popsat, je to o trochu lepší, když mohu vyprávět. To rozhazuji rukama, křením se a můžu zařvat.

            Po nějaké době mi byla zima a na chvíli jsem zalezla do lodě, sedla jsem si na postel a zabalila se do deky. No a zase, další zážitek!!!!  Jen díky tomu, že jsem byla v lodi, jsem slyšela to jejich cvakání, pískání. Jejich řeč, komunikaci!   Seděla jsem schoulená pod dekou a poslouchala ten božský zvuk.  Úplně vás to odzbrojí, sedíte, posloucháte a netušíte, že se usmíváte od ucha k uchu.  Když jsem se vrátila zpět na palubu, delfíni tu pořád byli. Proplouvali pod lodí a okolo, jak kdyby dělali extra vystoupení jen a jen pro mě.  Seděla jsem na přídi, už s dekou a tichounce je pozorovala.  Úplně máte chuť za nimi skočit a zůstat s nimi. Ale neuděláte to, protože se bojíte a nechcete rušit uprostřed děje.  Jeden z té mořské andělské čety se vynořil kousek ode mě a zhluboka se nadechl, přidal dalších pár zvuků, zůstal chvíli na hladině a pak zmizel i s celou rodinou. Jsem si jistá, že vědci by to vysvětlili a odůvodnili. Ale víte, jak to v tu chvíli připadalo mně?  Přišel mi dát dobrou noc a rozloučit se.  Ještě chvíli jsem zůstala sedět, z očí sem si utřela slzu a já pořád opakovala. Děkuji!!!! Děkuji za to všechno!!!